Paradox vyhoření

PARADOX VYHOŘENÍ: když to, co tě drží, tě zároveň ničí.

Vysvětlím psycho-logicky.

Identita člověka je proces (není to kámen, ale život), který se stabilním způsobem udržuje v čase. JÁ je něco, co neustále reaguje, řeší a vytváří se.

Psychická STABILITA není „KLID“, ale je to schopnost UDRŽOVAT funkční a stabilní VZORCE i přes změny a stres.

U syndromu vyhoření často bývá identita člověka stabilizovaná skrze výkon. Takový systém vypadá zhruba takto: Jsem hodnotný, úspěšný, když podávám výkon… Mám to pod kontrolou, když zvládám více než ostatní… Cítím se v bezpečí, když jsem potřebný a pracuji pro druhé…

Takový vzorec je mechanismus udržení identity. Toto jsem JÁ.

Člověk proto opakuje výkon, který je funkční, potvrzuje identitu a tím identitu stabilizuje. Paradoxem vyhoření je „úspěšná stabilita“, která se později může stát destruktivní.

Proč pouhý ODPOČINEK nepřináší úlevu?

Když výkonový člověk zpomalí, krátkodobě možná, ale dlouhodobě nezažívá úlevu. Cítí se zbytečný, ztrácí smysl života…cítí úzkost a prázdnotu.

PROTOŽE ZAŽÍVÁ OHROŽENÍ IDENTITY. Kdo tedy jsem, když ne mé staré JÁ?

U syndromu vyhoření v rámci terapie pracujeme na rozpadu staré formy stability, která se dostala do JIŽ NEFUNKČNÍHO bodu… a vytváříme nové stabilizační principy, které jsou založené i na jiných pilířích, než je pouze výkon. Každý individuálně, každý si utváří své originální JÁ. Proto mluvím v principech, nikoliv v konkrétních radách.

Vyhoření není slabost, je to signál změny… a v mé poradně k posunu o vyšší level bytí.

Ale o tom v jiném příspěvku... 😀 🤚🏻